Konečně vám mohu napsat o překvapení, o kterém jsem se zmínil v minulém článku. Mám možnost udělat rozhovor s pamětnicí (ženou, 83 let), která zažila období normalizace, sametové revoluce a rozpadu Československa. Bylo skvělé dozvědět se tolik věcí od člověka, který toto období prožil. Než začneme, rád bych této úžasné a silné ženě poděkoval.
Protože jsem již napsal článek o sametové revoluci, mohli bychom začít s ním:
1. Co jste dělala během listopadové revoluce? Kolik vám bylo let?
Během sametové revoluce mi bylo 53 let. Pozorně jsem sledoval všechny události, zejména jsem poslouchal zakázanou rozhlasovou stanici Svobodná Evropa. Hodně jsem se také angažoval na pracovišti, sbíral jsem podpisy pro generální stávku a přesvědčoval spolupracovníky, aby podpořili studenty, kteří byli většinou proti režimu.
2. Jaké byly vaše názory na revoluci? Lišil se váš názor od názorů lidí ve vašem okolí?
Myšlenka revoluce se mi líbila s velkou nadějí na svobodný život. Po 40 letech útlaku jsem byl nesmírně šťastný, že se něco takového stane. Někteří lidé byli stejně nadšení jako já, někteří čekali, jak to dopadne, a někteří události raději nekomentovali. Měli zkrátka strach.
3. Byli jste vy nebo vaše okolí pronásledováni režimem?
Celá moje rodina byla režimem postižena. Komunisté sebrali mému otci majetek, vystěhovali nás z matčina rodného domu a nakonec otce zavřeli, byl nepřítelem socialismu. Nesměl jsem studovat, musel jsem pracovat jako normální dělník. Pak jsem se dostal na vysokou školu, ale v posledním ročníku mě z kádrových důvodů vyloučili.
4. Vzpomenete si, co se stalo 17. listopadu 1989?
Sedmnáctý listopad byl pro mě pracovní den jako pro všechny ostatní. Večer jsem poslouchal zakázané rádio Svobodná Evropa, kde hlásili, že vysokoškoláci z povoleného shromáždění na Albertově vydali průvod na Václavské náměstí a pak na Národní třídu. Tam policie tvrdě zasáhla. Protože se demonstrace zúčastnil i můj syn, student medicíny, rozčílil jsem se strachy a začal jsem ho volat na vysokou školu. Nebyl tam, a tak jsem se strachem netrpělivě čekala, jak se situace vyvine. Teprve po půlnoci se syn vrátil domů. Podrobně mi vylíčil, co se děje. Podařilo se mu se skupinou dalších studentů dostat do Mikulandské ulice, kde je dobří lidé odvedli do svého bytu a tam je ukryli. Naše média nás informovala, že studenti napadali policisty, házeli dlažební kostky atd. Já jsem však znal pravdu. Využil jsem ji i v práci, kde se nás snažili členové strany lživě informovat.
5. Zúčastnil jste se listopadových demonstrací?
Zúčastnil jsem se téměř všech demonstrací v Praze s velkým nadšením. Václava Havla jsem poprvé viděl a slyšel na balkoně Melantrichu. Atmosféra tam byla úžasná, lidé byli nadšení. Po mnoha letech nesvobody jsme nadšeně tleskali, křičeli a cinkali klíči.
6. Jak jste se cítil po pádu komunismu? Vnímáte ho pozitivně, nebo negativně?
Po pádu komunismu jsem byl opravdu šťastný, plný ideálů a naděje. Byl jsem vděčný, že moje děti mají lepší budoucnost. Jen jsem byl smutný, že se toho můj komunisty pronásledovaný otec nedožil.
7. Komunisté jsou stále součástí naší politické sféry, myslíte si, že je to dobře?
Nepovažuji za dobré, že se komunisté účastní politického dění v naší zemi. Komunistická strana měla být zrušena hned po revoluci.
Od naší externí spolupracovnice Terezy Kultové